Jak funguje současný bankovní systém?

Obchodní banky

Před dokončením vysoké školy ekonomické jsem začal pracovat v bance. Přestože mě ekonomie bavila, tak práce v bance nikoliv. Krom obdržené mzdy jsem v ní neviděl žádný další smysl. Finanční sektor přispívá k rozvoji naší ekonomiky? Já tento pocit rozhodně neměl. Zato jsem na vlastní oči viděl, že ve finančnictví jde primárně o to, kdo si urve víc.

Někteří z vás mohou předpokládat, že jsem zaujatý vůči současnému bankovnímu systému. Proto veškerá tvrzení, která můžete považovat za zavádějící, nepravdivá či dokonce konspirační, převezmu formou citace od profesora Josefa Jílka. Profesor Jílek je vrchním expertem České národní banky a působil v řadě zahraničních finančních institucí. Jeho knihy jsou asi tím nejlepším zdrojem informací, pokud chcete porozumět současnému bankovnímu systému. Profesor Jílek je zastáncem současné formy bankovnictví a dá se označit i za „globalistu“. V tomto ohledu jsou jeho názory zcela opačné než moje.

Obchodní banky vytváří nové peníze i jinak než pomocí úvěrů. A to: 1

  • úročením vkladů klientů a jiných závazků bank (tzn. připisováním úroků na jejich účty)
  • nákupem hmotného majetku (např. nemovitostí či automobilů)
  • nákupem služeb (např. platby za elektřinu nebo nájmy)
  • nákupem cenných papírů a zlata
  • výplatou mezd a odměn svým zaměstnancům a členům statutárních orgánů bank
  • výplatou dividend a tantiém akcionářům bank

Všechny tyto operace se týkají vztahu banky a nebankovní jednotky.

Ano, čtete správně. Banky si aktiva a služby nekupují ze zisku, ale peníze si na ně vytvoří. Pokud vás napadá, že banky mají velmi výhodnou pozici oproti ostatním subjektům na trhu, máte pravdu. Nejde však pouze o to. Má námitka spočívá v tom, že současné postavení bank ve světě (celý svět je zadlužen bankám) neodpovídá tomu, nakolik přispívají rozvoji společnosti. Banky nestaví mosty, nevyvíjejí nové technologie ani nepečují o nemocné. Banky samotné nejsou hnací silou rozvoje naší společnosti. Tou je lidská kreativita. Banky pouze vytvářejí peníze a zprostředkovávají platby. A to už dnes zvládne algoritmus.

Pokud si bude chtít obchodní banka koupit například budovu, peníze na její nákup si vytvoří. Logicky si můžete klást otázku, proč tedy banky neskoupí všechny nemovitosti. Je to kvůli zmíněným účetním omezením a také kvůli omezením ze strany akcionářů. I když si banka na výše zmíněné výdaje může peníze vytvořit, stále představují v jejím účetnictví náklad, který snižuje její zisky. A to se akcionářům nelíbí. Totéž platí i o mzdách.

Na banku nemůžeme použít stejný pohled jako na firmu. Je potřeba použít obrácenou logiku. Když bude banka budovu prodávat, peníze z trhu opět stáhne. Podobně jako když klient splácí svůj úvěr, tehdy se také snižuje množství peněz v ekonomice. Stáhne ovšem pouze to množství peněz, za jaké budovu původně koupila. Zbytek tvoří její zisk.2 Totéž platí i o finančních aktivech nebo zlatě. Důvodem, proč banky neskoupí veškeré zlato, je, že jim jeho držba nepřináší zisk, ale naopak náklady. A v posledních deseti letech cena zlata spíše klesala.

Banky mají dva hlavní zdroje příjmů. Úroky (z poskytnutých úvěrů a půjčené likvidity) a zisky z obchodování na trhu s cennými papíry. Pokud je banka ve ztrátě, nedozví se to tak jako běžná firma, tedy že jí začnou docházet peníze. Zjistí to pouze ze svého účetnictví. Banky musí pro nesplácené úvěry vytvářet (účetní) opravné položky. A jak již bylo uvedeno, účetnictví poskytuje značný prostor pro manipulaci s daty. Slabá vazba mezi skutečnou a účetní realitou je pro banky výhodou, které hojně využívají.

„Banky spolu s auditory agitují, aby předpisy NEstanovily jednoznačnou tvorbu opravných položek … Tím se silně nadhodnocují výsledky bank.“ „Dokonce ani vysoce kvalifikovaný účetní odborník (ani bankovní dohled) nemusí být schopen vyhodnotit finanční situaci banky, neboť realita může být ve finančních výkazech šikovně zašifrována.“3

Obchodní aktivity bank

Když jsem jako student nastoupil do banky, myslel jsem si, že nastupuji do relativně morálně zodpovědné instituce, navíc pod dohledem kontrolních orgánů. Tato má představa však začala brát brzy za své. Uvědomil jsem si, že u většiny bankovních investičních produktů jsou jisté náklady klienta, ale jeho zisk závisí na dalším přísunu peněz do tohoto produktu a banka si z něj navíc vezme značnou část. Pracovníkům poboček byly předkládány téměř výhradně pozitivní informace o daných produktech. Ve skutečnosti šlo o to, jak přesunout prostředky klienta k bance. Někteří zaměstnanci si to uvědomovali, jiní ne. Někteří z těch, co si to uvědomovali, na tuto hru přistoupili, hráli ji dobře a v bance se jim dařilo.

Na neoficiální party zaměstnanců banky jsem se dal do řeči s ředitelkou jedné z poboček. Bylo už okolo půlnoci a alkohol jí rozvázal jazyk. Vyjádřil jsem svou nedůvěru v dané bankovní investiční produkty a dodal, že si nemyslím, že by na nich klienti mohli v průměru vydělávat. „Však oni také prodělávají, a tvým úkolem je, abys je v bance udržel.“ To byla její přesná slova.

Banky obchodují s finančními aktivy jednak proto, že jejich cena roste nejvíce, jednak proto, že s nimi nemusí nijak fyzicky manipulovat. Jsou omezeny účetními a právními předpisy dané země.

Je důležité si uvědomit, že banky svou činností růst cen (nejen) finančních aktiv samy způsobují. Nedá se říci, že by to dělaly záměrně. Je to přirozený výsledek fungování současného bankovnictví. Mohou tedy snadno vydělávat reálné peníze na nákupech a prodejích finančních aktiv (prodávají za cenu vyšší, než za jakou nakupují). Banky si na nákup aktiva peníze vytvoří a při prodeji „stáhnou z trhu“ peníze v objemu nákupní ceny. Ovšem zisk stahují banky z reálné ekonomiky, protože tento zisk pochází zpravidla z prostředků drobných investorů.

V současném bankovnictví panuje značná informační asymetrie mezi obchodními (případně investičními) bankami a jejich klienty. Banky disponují informacemi o tom, jak mají jejich klienti nastavené příkazy pro obchodování na burze, pokud tito využívají obchodní systém banky. V tomto případě tedy banky „hrají“ proti svým klientům.4 Disponují i dalšími interními informacemi, nebo minimálně lepší analýzou finančních toků než jejich klienti.

Banky prodávají v budoucnu bezcenná finanční aktiva, případně (pro klienty) nevýhodné kontrakty, aby snižovaly své ztráty a nemusely na ně vytvářet opravné položky. Vylepšují tak svou účetní pozici. Například před hypoteční krizí prodávala investiční banka Goldman Sachs svým klientům finanční aktiva, o kterých věděla, že budou v budoucnu bezcenná.5

Tato aktiva kupují velké soukromé i vládní instituce, které v podstatě ani neví, co kupují.6 Kupují je pouze proto, že očekávají jejich další růst. Hlavní úlohu v tomto procesu hraje nekompetentnost managementu a korupce. Častým kupcem těchto v budoucnosti bezcenných produktů jsou penzijní fondy. Ze svého principu musí nakupovat produkty, jimž roste cena, protože jejich způsob fungování je postaven na (nereálném) trvalém růstu. Budoucí ztráty penzijních fondů ponese obyvatelstvo, které si v nich spoří.

Banky v problémech

Banky se mohou dostat do problémů kvůli nedostatku likvidity anebo proto, že nejsou solventní. Nesolventní znamená, že celková hodnota banky (tedy vše, co banka vlastní) je menší než její dluhy. To se může stát tak, že banka investuje do příliš rizikových aktiv a ta se později ukáží jako téměř bezcenná.

Ani v tomto případě to neznamená automatický konec banky nebo ukončení činnosti těch, kteří ztráty zavinili. Většina z vás již asi slyšela o principu „too big to fail“. Ten v praxi znamená to, že ztráty banky jsou hrazeny z peněz daňových poplatníků, protože pád banky by mohl ohrozit stabilitu celého finančního systému. Je důležité si uvědomit, že peníze na účtech klientů banky představují závazek banky. Peníze, stejně jako další závazky banky (např. cenné papíry vydané bankou), tedy nejsou dostatečně kryty.

„…banky se solventními problémy, které by měly být zavřeny. Praxe je však jiná, neboť velké banky (nebo alespoň vklady jejich klientů) se obvykle zachraňují vždy, tj. i když jsou silně nesolventní.“ „Osoby ve vedení banky mnohdy dostávají štědré odměny i v případě, že banky jsou ve ztrátě, a dokonce i v případě pomoci centrální vlády bankám.“ 7

Jinými slovy, ztráty způsobené těmi nejbohatšími a nejchamtivějšími obyvateli této planety jsou opět placeny z vašich peněz. A z těchto peněz si pak titíž lidé vyplatí vysoké odměny. To vše ve jménu udržení stability finančního systému.

„Není tajemstvím, že faktický kapitál (tj. nikoliv oficiálně vykázaný kapitál v účetních závěrkách) obchodních bank ve vyspělých zemích je mnohdy záporný. Aby se nezhroutily, je třeba podporovat důvěryhodnost. Za takové situace mohou existovat banky i s hluboce záporným faktickým kapitálem, a přesto nepadnou. Situace se v jednotlivých vyspělých zemích příliš neliší. Vážný je stav japonských, amerických i řady bank starých zemí EU.“ 8

Bankovní podvody a bankovní krize

Nejsnadnějším způsobem, jak vydělat nové peníze, je jednoduše si je vytvořit. K tomu současný systém přímo vybízí. Poskytnutím úvěru vzniknou peníze, ale nesplácení tohoto úvěru lze skrýt (nebo dlouhou dobu skrývat) v bankovním účetnictví. Rozlišuje se „podvodné“ a „důvěrné“ 9 úvěrování, přičemž to „důvěrné“ se v současnosti rozsáhle toleruje.

Podvodné úvěrování znamená, že banka (resp. její úředník) poskytne úvěr firmě, o které ví, že nemá v úmyslu ho splatit. Dostane za to provizi. Firma po čase vyhlásí bankrot. Vytvořené peníze si rozdělí zainteresované osoby a vše se co nejvíce skryje v účetnictví banky i firmy. I když úředník jedná na vlastní pěst a banka na jeho podvod přijde, logicky nemá zájem informovat o těchto skutečnostech veřejnost.

Důvěrné úvěrování bych v současné době spojil zejména s termínem tzv. „zombie companies“. To jsou firmy, které dlouhodobě, nebo dokonce za celou dobu své existence, nevytvářely zisk. Přesto tyto firmy stále dostávají úvěry za velmi výhodných podmínek, a to na základě jejich postavení ve společnosti a díky provázanosti managementu firmy a banky. Jedná se převážně o velké firmy a korporace. Tyto firmy sice alespoň částečně úvěry splácejí, ale je vysoce nepravděpodobné, že by je někdy splatily všechny.

Neschopnost splácení úvěrů stojí na počátku prakticky všech bankovních krizí. Tyto úvěry mohou být poskytnuty v důsledku přehnaného investičního optimismu (rychlý růst cen aktiv přilákal mnoho nových investorů) anebo na základě bankovních podvodů a důvěrného financování. Když je nesplácení úvěrů příliš očividné, fakta se provalí na veřejnost a začíná recese (nebo i krize). To je případ i té nedávné, hypoteční.10

Za zmínku stojí krize na Islandu v roce 2008. Růst cen finančních aktiv i úrokové míry přilákal řadu zahraničních vkladatelů a investorů. Po splasknutí bubliny bylo jasné, že islandské banky nejsou solventní na to, aby investory vyplatily. Investoři zastoupení zahraničními vládami a některými oficiálními představiteli Islandu požadovali nahrazení ztrát z peněz daňových poplatníků Islandu. Zazněl i názor o nutnosti zachování finanční stability. To však Islanďané v referendu několikrát odmítli. Bylo dokonce spuštěno vyšetřování, které odhalilo korupci ve vládních i bankovních kruzích. Odhalilo úvěrové podvody a také provázanost bankovního, vládního a firemního managementu. Některé odpovědné osoby byly odsouzeny a uvězněny. Poté se ekonomika Islandu poměrně rychle vzpamatovala a opět rostla.11

Isladnská finanční krize Sedmý týden protestů proti výplatě bankovních ztrát z peněz daňových poplatníků ve městě Austurvöllur (Island) 12

Zajímavé je, že když Islanďané odmítli platit ztráty bank a investorů, Island na nějakou dobu v podstatě zmizel z veřejného mediálního prostoru. Mohl by totiž vzniknout nebezpečný precedens: obyvatelstvo nemusí zachraňovat finanční instituce. Banky mají velký vliv na média i na ekonomické vzdělání.13

Kromě nezákonných bankovních praktik však v současnosti existují i mechanismy, které by se daly pojmenovat jako „oficiálně schválené bankovní podvody“.

Přerozdělování bohatství pomocí kvantitativního uvolňování

Zejména v době recese se centrální banky snaží, aby bylo v ekonomice poskytováno stále dost nových úvěrů. To znamená, aby stále více peněz vznikalo, než bylo spláceno (nezapomeňte, že současný ekonomický model je založen na trvalém růstu). Různými nástroji proto snižují úrokovou míru. Problém je v tom, že úroková míra není jediný faktor, na jehož základě si lidé a firmy berou úvěry. Mnohem důležitější je tzv. „pozitivní očekávání“, kdy lidé i firmy věří, že se ekonomice bude dařit dobře. Nové úvěry nebyly v minulosti poskytovány v dostatečné míře a úrokovou míru už nebylo kam snižovat.

Centrální banky proto přišly s nástrojem, který má vytvořit nové peníze, a tím je kvantitativní uvolňování. Jeho oficiálním důvodem je umožnit, aby se zadlužené instituce mohly dále zadlužovat.14 Tento nástroj sice nové peníze vytváří, ale vůbec neřeší, kam tyto peníze nakonec odcházejí.

Centrální banka v tomto případě nakupuje finanční aktiva (cenné papíry, např. dluhopisy) velkých firem, korporací a státu. Může je nakoupit přímo, od nebankovní jednotky, anebo je může odkoupit od obchodní banky. Tím obchází zákaz monetizace dluhu, zmíněný v kapitole o vývoji bankovnictví. Výsledek je ale úplně stejný v obou případech. Ukažme si nepřímý nákup dluhopisu „zombie“ korporace.

V prvním kroku koupí obchodní banka dluhopis korporace. Na jeho nákup si peníze vytvoří. Zvýší se tedy množství peněz v ekonomice. Proč by ovšem banka kupovala dluhopis korporace, která je dlouhodobě ve ztrátě? Protože ho v druhém kroku prodá centrální bance a obdrží likviditu. Jaký je tedy výsledek? Korporace získala peníze, banka likviditu a daňový poplatník dluhy. Neboť centrální banka získala v budoucnu bezcenný papír a její ztráty jsou v konečném důsledku součástí celkového schodku veřejného sektoru.15 To ale není vše. Byly vytvořeny nové peníze, ale žádné nové bohatství nevzniklo. Část těchto peněz se pak různými formami přesune k majitelům, podílníkům a řídícím pracovníkům dané korporace. Ti bohatnou nejvíce. Dochází tedy k přesunu bohatství od běžného obyvatelstva do korporace. Přesně podle příkladu číslo tři v kapitole „Peníze jako způsob přenosu energie“. Roli v tomto procesu hraje zejména provázanost bankovních a korporátních kruhů.

Pokud centrální banka kupuje dluhopis korporace přímo, připíše obchodní bance, u které má korporace účet, likviditu. Obchodní banka pak korporaci připíše nové peníze. Výsledek je tedy stejný jako výše.

V případě, že centrální banka nakupuje vládní dluhopisy, není přerozdělování bohatství tak značné, protože peníze se formou vládních výdajů dostávají částečně i k běžnému obyvatelstvu. Je ale porušován zákaz monetizace státního dluhu. Výsledkem je růst běžné inflace, neboť lidé mají více peněz „za nic“. Vlády obvykle vyplácejí peníze určitým skupinám obyvatel, nebo svým potenciálním voličům. Ve společnosti pak vzniká pnutí, protože jedni peníze dostávají, zatímco jiní nikoliv. Výsledkem je opět destabilizace společnosti.

Myslím si, že nákup dluhopisů korporací centrálními bankami je naprostým výsměchem všem, kdo svou prací vytvářejí něco hodnotného. Pouze přerozděluje bohatství ve společnosti a přispívá k její destabilizaci. Dříve měly centrální banky zakázáno nakupovat dluhopisy a akcie soukromých společností.16 Masivní používání tohoto nástroje v posledních letech je dle mého názoru znakem toho, že současný bankovní systém se chýlí ke svému konci.

Jaké jsou dopady činnosti bank na reálnou ekonomiku a na obyvatelstvo?

Banky dosahují zisku na úvěrech i tehdy, když je úroková sazba pod inflací. Protože získávají úroky z peněz, které nikdy nevlastnily. Banky tedy svou činností peníze nejprve vytvářejí, ale posléze je z reálné ekonomiky stahují samy k sobě. Stahují peníze od těch, kteří musí platit své dluhy. Ti, kdo vytvářejí peníze, parazitují na těch, kteří vytvářejí něco skutečně hodnotného.

„Chudé domácnosti jsou domácnosti, jejichž čistý finanční majetek je záporný“ (zadlužené domácnosti). „Ve většině vyspělých zemí je většina domácností chudá. Například v USA je asi 70 procent rezidenčních nemovitostí zatíženo hypotečním úvěrem. … Podíl domácností střední vrstvy stále klesá“ (přesouvají se do vrstvy chudých). „V České republice je chudoba stále podstatně nižší než v USA, Japonsku a starých evropských zemích. Avšak dynamicky roste.“17

V České republice probíhá úvěrová expanze kratší dobu, a proto jsou její dopady menší než na Západě. Luxusní domy a auta na Západě jsou snadno viditelné. Ovšem dluhy obyvatelstva, kterými jsou financovány, už tak lehce viditelné nejsou.

Toto jsou tedy reálné dopady současného bankovního systému. Chápu, že vše výše uvedené může být těžko přijatelné. Média nám dlouhodobě podsouvají informace opačného rázu. A v této knize se nyní dozvídáte, jak snadno je celý bankovní systém zneužitelný a zkorumpovatelný. Je výhodný zejména pro ty, kdo ho řídí, nebo ty, kteří jsou zaměstnaní ve vysokých pozicích korporací. Je výhodný pro ty, kteří svůj život zasvětili samotným penězům, ale nikoliv pro ty, kdo se svou činností snaží vytvářet něco skutečně užitečného.

Rozdíly v příjmech - USA Rozdíly ve mzdách v USA 18

Dle mého názoru by mělo být z výše uvedeného jasné, proč jsou tak vysoké rozdíly ve mzdách, proč je nyní celý svět zadlužen vůči bankám, proč mají banky zásadní vliv na současnou reálnou ekonomiku a proč se bohatství přesouvá od chudých k bohatým. A že se nejedná o náhodu, nýbrž o logický důsledek vlivu současného bankovního systému na reálnou ekonomiku.

Růst dluhu ve světě Růst dluhu ve světě 19

Závěr kapitoly

Obchodní banky si mohou dovolit to, co ostatní subjekty na trhu nemohou, a to vytváří nerovné postavení bank vůči ostatním. Banky zvyšují svou činností ceny finančních aktiv a díky tomu na nich snadno vydělávají další peníze. Působením současného bankovního systému dochází k přerozdělování bohatství ve společnosti a k postupné centralizaci moci. Moc se přesouvá k těm, kteří vlastní nejvíce finančních prostředků.


  1. Podrobněji - Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 52
  2. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 341, Příklad japonské finanční krize
  3. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 73, str. 299, str. 96
  4. Banky mohou například velmi obratně využívat nastavení příkazu „stop loss“. To je příkaz, kdy si klient nastaví limit pro pokles ceny daného aktiva. Systém aktivum automaticky prodá, když cena dosáhne nastavené hodnoty. Banky však vědí, jakou hodnotu má nastaveno nejvíce jejich klientů. Pokud je situace příznivá, mohou velkým prodejem, snížit cenu a systém automaticky prodá aktiva klientů, bance za nastavenou cenu. Po té se cena aktiva opět zvýší. Banky mají tedy ve výsledku větší množství finančních aktiv, za stejné nebo i menší množství peněz. Banky mohou také prodávat veškeré tyto informace o nastavených obchodních příkazech, ale i další informace klientů dalším finančním skupinám. Tzv. velkým hráčům.
  5. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 171; film Sázka na nejistotu (Big Short, 2015)
  6. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 328, str. 360
  7. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 324, str. 96
  8. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 323
  9. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 85
  10. Doporučuji shlédnout film Sázka na nejistotu (Big Short, 2015) a dokument Finanční krize (Inside Job, 2010) Zde je popsáno, jak celý systém v podstatě stojí na důvěře obyvatel.
  11. Nenavýšil se dluh veřejných financí, který by díky dalším spláceným úrokům, zatížil ekonomiku Islandu. Odpovědné osoby byly odstraněny a do vedoucích pozic se dostali alespoň na nějakou dobu, ti odpovědnější.
  12. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:W07_Protesters_8727.JPG
  13. Dokument Finanční krize (Inside Job, 2010), ukazuje, jak profesoři ekonomie na Harvardu jsou finančně podporováni bankéři a jak učí teorie, kterým sami nevěří. Dále také Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 380 - 384
  14. CB nakupují cenné papíry a poskytují likviditu obchodním bankám. Tím klesá úroková míra na mezibankovním trhu a nerostou úroky z úvěrů. To umožňuje snadnější splácení úvěrů, a případně další zadlužování. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 20
  15. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 288; Jílek, Finance v globální ekonomice II, Japonská krize, str. 242
  16. Jílek, Finance v globální ekonomice I, str. 278
  17. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 295, 296, 299; Nejedná se o rozdíl mezi celkovými aktivy a celkovými závazky domácnosti. Reálný majetek není součástí finančního majetku.
  18. https://inequality.org/facts/income-inequality/
  19. https://www.varchev.com/en/world-bank-warns-of-global-debt-crisis/