Podstata potřebných reforem a význam vlády

Jistě jste si všimli toho, že dnešní doba je charakteristická přívalem informací ze všech stran. Jedni odborníci říkají toto a jiní zas něco jiného. Není snadné se ve všem orientovat. Podle mého názoru jsou odborníci často příliš zahledění do svého oboru a chybí jim pochopení širších souvislostí. A také si myslím, že obyčejný člověk, který používá zdravý selský rozum a který se bez růžových brýlí dívá okolo sebe, rozumí světu lépe než různí odborníci a experti. V této kapitole se tedy odvolávám na váš vlastní selský rozum. Považuji za vhodné podívat se trochu do historie a vzít si z ní nějaká ponaučení.

Komunismus v centrálním bankovnictví

Za socialismu existovaly v zemích východní Evropy úřady pro tvorbu cen a plánovací komise. Jejich zřízení bylo nutné, protože neexistoval svobodný trh, který by sám stanovil ceny výrobků, služeb a jejich množství. Bylo je tedy potřeba stanovit úředně. Práce ekonomů a úředníků z těchto úřadů byla složitá a prakticky nikdo jí nerozuměl. Úředníci a ekonomové vytvářeli různé teorie a kalkulovali množství a ceny. A co bylo výsledkem jejich práce?

Nedostatky jednoho druhu zboží a naopak přebytky jiného druhu zboží. Nekonečné fronty před obchody. Nízká kvalita zboží a všudypřítomný černý trh.

fronta Fronta na nedostatkové potravinářské zboží 1

Po změně režimu byly tyto úřady zrušeny a úředníci propuštěni. Fronty před obchody zmizely. Zboží začalo být k dispozici v množství potřebném. Díky svobodnému trhu se kvalita zboží postupně zvýšila.

Se současným bankovním systémem a centrálními bankami je to velmi podobné. V centrálních bankách opět sedí vážení ekonomové a úředníci, jejichž práci téměř nikdo nerozumí. Smysl jejich existence údajně spočívá v tom, že vyrovnávají nedostatky trhu. Ve „vhodnou“ dobu se snaží zvyšovat nebo snižovat množství peněz v ekonomice. Díky nástrojům, které používají, a díky velkému množství peněz vytvořených obchodními bankami je však dosah jejich intervenční politiky značně omezený. Větší vliv mají jejich samotná prohlášení. A co je výsledkem jejich práce?

Bubliny na finančních trzích. Období bezbřehého optimismu a následné tvrdé recese. Bohatnutí těch nejbohatších a chudnutí ostatních.

Co z výše uvedeného plyne? Nemůžeme se spoléhat na zázračnou osvícenost některých vedoucích představitelů či úředníků. Složitost systému pouze maskuje jejich faktickou nepotřebnost. Trh, to jsou lidé. A ti se sami rozhodnou, kolik peněz použijí, kdy a jak. Dobrý je takový systém, který je transparentní a kterému rozumí téměř každý. Takový, který sám dosahuje rovnováhy, bez zásahu byrokratů.

Japonská krize

Japonsko je příkladem moderní ekonomiky na vysoké technologické úrovni. Navíc s morálním a zodpovědně se chovajícím obyvatelstvem. Přesto má Japonsko jednu z nejvyšších úrovní sebevražd na světě a průměrný Japonec musí pracovat i dvanáct hodin denně, aby uživil sebe a svou rodinu. Technologická úroveň se v Japonsku zvedá, ale životní úroveň obyvatel stagnuje nebo i klesá.

Dle mého názoru je důvodem opět bankovní systém. Na začátku byl tradičně enormní růst cen aktiv a vysoké úvěrování. Poté bublina praskla a centrální banka Japonska se od té doby snaží situaci zachránit. Byla první, která v roce 2001 zahájila politiku kvantitativního uvolňování. Zadlužení Japonska od té doby astronomicky narostlo (11,73 trilionu USD v roce 2017). Japonské firmy i obyvatelstvo jsou zatíženi obrovskými dluhy bankovního a státního sektoru, které valí před sebou stále dál. A to se logicky projevuje na kvalitě lidských životů. Kdyby nebylo morální odpovědnosti a houževnatosti Japonců, celý japonský bankovní systém by již dávno zkolaboval.

„Vzhledem k obrovskému rozsahu problémů japonský bankovní systém nelze nyní snad ani zachránit.“2

Japonsko nám ukazuje, že dlouhodobé využívání nástroje, který problém neřeší, ale pouze potlačuje jeho příznaky, má negativní dopady na společnost. Ani morálka a zodpovědnost, jinak ušlechtilé hodnoty, v tomto případě nepomohou. Produktivita práce sice roste, ale životní úroveň obyvatel klesá. Lidé nevidí pozitivně svou budoucnost. To je demotivuje a způsobuje depresivní náladu ve společnosti. Psychologické efekty mají na reálnou ekonomiku větší vliv než různé peněžní stimuly.

Předchozí příklady naznačují, které způsoby řešení současných problémů nefungují, nebo minimálně nefungují příliš dobře. Následující příklad však ukazuje, kudy by se podle mého názoru měla naše společnost vydat. Přestože to nemusí být na první pohled úplně zřejmé, lze v něm nalézt hodně paralel s naší blízkou budoucností.

Ludwig Erhard – Německý hospodářský zázrak

Po druhé světové válce byla německá ekonomika i společnost v katastrofálním stavu. Hyperinflace a zničené hospodářství. Světové mocnosti se hlásily o podíl na rozhodování o budoucnosti Německa. Přesto, že bývalý spolkový kancléř Ludwig Erhard bývá některými řazen k takzvaným ordoliberalistům, sám se k žádnému ekonomickému směru nehlásil. Často tak zůstával na politickém bojišti osamocen.

Jeho hesly byly měnová reforma a stabilní měna. Plody ekonomického růstu měli podle něj sklízet všichni, nikoliv pouze ti nejbohatší. Uvědomoval si nebezpečí ovlivňování politiky ze strany kartelů a velkých firem, ale odmítal jejich znárodňování. Stát měl podle něj primárně dohlížet na „pravidla hry“ a vynucovat jejich dodržování. Dereguloval trh a rušil dotace. Snižovaly se daně. Jeho sociální politika by byla z dnešního pohledu spíše pravicová, ale dbal na to, aby se stát postaral o potřebné.

Ludwig Erhard udělal přesný opak toho, co mu radili „intelektuálové ze Západu“. Ti mu doporučovali uvolněnou měnovou politiku a postupné znehodnocování měny. On však prosazoval pevnou měnu a úvěrové limity. Uvědomoval si význam spoření a individuální odpovědnosti. V těchto svých názorech na měnovou politiku se shodoval s tehdejším vedením Bundesbank.

Ludwig Erhard Ludwig Erhard, bývalý německý spolkový kancléř3

Výsledkem jeho reforem byla západoněmecká marka jako jedna z nejsilnějších měn na světě4 a nebývalý růst hospodářství a životní úrovně obyvatelstva. Německo je díky reformám Ludwiga Erharda ekonomicky silné dodnes.5

Stabilní (neznehodnocující se) západoněmecká marka lákala zahraniční kapitál. Německo se bránilo přílivu tohoto kapitálu daňovými a později i administrativními nástroji. Příliv kapitálu nepovažoval Erhard ani vedení Bundesbank za něco zvlášť přínosného, nebo dokonce spasitelného.6 Uvědomovali si, že peníze jsou pouze prostředek směny, nikoliv zdroj růstu. Zdroj růstu spatřovali v udržování stabilního a férového podnikatelského prostředí. Politika Bundesbank byla tedy naprosto opačná než politika dnešních centrálních bank.

Paralela německého příkladu s naší blízkou budoucností

S velmi vysokou pravděpodobností se dnešní vlády a centrální banky rozhodnou z krize „protisknout“. O tom svědčí i veřejná prohlášení mnohých oficiálních představitelů. Aby tato strategie měla vůbec nějaký účinek, musí se více peněz nasměrovat do reálné ekonomiky. I v tomto případě se však dá očekávat, že vládní činitelé budou peníze posílat v první řadě svým spřízněným osobám, firmám a potencionálním voličům. Budou vyžadovat loajalitu obyvatel vůči jejich vládě. Jejich poslušnost. Jedna skupina obyvatel tedy peníze dostávat bude, druhá nikoliv (nebo méně). Výsledek bude podobný jako ve výše zmíněném Německu před druhou světovou válkou. Vysoká inflace, vysoké dluhy, rozpad hospodářství – a rozeštvaná společnost. Současná pandemie tomu velice nahrává.

I v případě, že by se vlády rozhodly netisknout, výsledkem bude snižování množství peněz v oběhu a následná krize. Současná pandemie je pouze spouštěčem krize, nikoliv její příčinou. Příčina krize leží v desetiletí neřešených systémových problémech. V každém případě nás čeká silná krize. Otázkou je pouze, jestli půjdeme cestou vysoké inflace, nebo deflace. Anebo kombinací obojího, v závislosti na tom, jak budou vlády rozhodovat.

Poučení z německé minulosti a podstata potřebných reforem

Každá doba (i území) je charakteristická určitou ideologií. Pro velká média je snazší a ekonomicky výhodnější držet se převládajícího ideologického rámce, než jít proti proudu. Objevují se v nich převážně ti intelektuálové, kteří propagují ty „správné“ myšlenky. Jejich teorie se pak šíří dále, protože je lidé i další média nekriticky přijímají. Na příkladu Německa proto zmíním ty myšlenky, které jsou podle mě potřebné pro správné pochopení potřebných reforem a které popírají některé postuláty současné doby.

Pevná měna, nedůležitost přílivu investic a význam zodpovědné vlády

V současné době je populární politika znehodnocování vlastní měny. Argumentem pro ni je podpora exportu. Už se ale nemluví o tom, že obyvatelstvo kvůli ní chudne. Zdražují se mu dovozy a zahraniční dovolené. Tuto politiku prosazují vlády, které chtějí poskytnout levnou pracovní sílu (a zdroje obecně) pro firmy, které z dané země exportují. Zahraničním korporacím mohou být poskytovány různé dotace, a to na úkor domácí populace a firem. Hospodářské ukazatele výkonnosti rostou, ale průměrná životní úroveň obyvatelstva výrazně zaostává. Životní úroveň roste zejména těm, kteří mají z této politiky prospěch. Čína je toho dobrým příkladem.

Příklad Německa dokazuje, že ekonomika může růst i při posilování měny a bez dotací. A že může růst jak hospodářství, tak životní úroveň obyvatelstva. Tento přístup však vyžaduje zodpovědnou vládu, jejímž primárním zájmem je životní úroveň jejího obyvatelstva. Na vládu klade větší nároky, neboť se musí potýkat s aktuálními výzvami. Pro současné politiky je nejjednodušší schvalovat zákony podle požadavků těch, kdo jim více zaplatí. To jsou různé zájmové skupiny zastoupené lobbisty. Zájmy obyvatel v rozhodování současných politiků v podstatě nehrají roli. Pouze v období před volbami se politici více soustředí na to, aby říkali na veřejnosti to, co chtějí jejich voliči slyšet.

Skutečným zdrojem prosperity dané země je kreativní a pracovité obyvatelstvo, nikoliv příliv investic. Zahraniční investice do země tečou, aby z ní po čase mohly se ziskem odtéct. Je iluze, že tento proces má vždy pozitivní dopady na danou zemi i její obyvatelstvo.7 Pokud daná země potřebuje nové technologie, může je získat i jinými způsoby než přílivem zahraničních investic.

Deflace není nebezpečná pro ekonomiku, ale pro současný bankovní systém

Zmínil jsem, že snížení množství peněz v oběhu způsobí deflaci a následnou krizi. To však není primární problém ekonomiky, ale současného bankovního systému. Problémy bankovního sektoru se pak přenášejí do ekonomiky. Následkem peněžní expanze byly vytvořeny nadbytečné peníze a rostly ceny. Lidé si prostřednictvím úvěrů pořídili předražená aktiva a v momentě, kdy se množství peněz v ekonomice začne snižovat, mají problém s jejich splácením. Skutečná příčina problému je tedy na straně bankovního systému.

V ekonomice existují firmy, které se trvale pohybují v deflačním prostředí. Ceny jejich výrobků se neustále snižují, a přesto tito výrobci prosperují. Například výrobci elektroniky. Ekonomice mírné výchylky na jednu i druhou stranu v zásadě nevadí, zatímco pro současný bankovní systém je i mírná deflace velký problém.

Iluze nezávislosti centrální banky a změna nástrojů centrální banky

Ludwig Erhart měl velké štěstí, že se názorově shodoval s vedením Bundesbank. Pokud by tomu tak nebylo, německý hospodářský zázrak by se nekonal. Současné centrální banky jsou ovlivňovány myšlenkovými trendy a finančními zájmovými skupinami. Jejich vedoucí pracovníci často přicházejí z a odchází do soukromého finančního sektoru. Schodek centrální banky je v konečné fázi součástí veřejných rozpočtů. Centrální banky jsou provázány jak s veřejným, tak se soukromým sektorem. Centrální banky tedy ve skutečnosti nezávislé nejsou.

Aby mohly centrální banky opět plnit svou funkci, musí být zbaveny vlivu zájmových skupin a jejich politika musí být v souladu s politikou vlády. Musí používat efektivní nástroje pro zamezení spekulačních toků kapitálu jako již zmíněná Bundesbanka. Protože spekulační toky kapitálu způsobují ekonomice vážné problémy. Příjmy centrální banky potom mohou být příjmy státního rozpočtu.

Odebrání možnosti vytvářet nové peníze obchodním bankám

Němci si uvědomovali nebezpečí inflace. Měli s ní totiž vlastní čerstvou zkušenost. V té době ještě nebyl tolik rozvinutý finanční průmysl, a proto se přebytečné peníze projevily v inflaci dříve než dnes. Ludwig Erhart tlumil nárůst množství peněz v rámci pravidel tehdejšího bankovního systému. Například úvěrovými limity. Neřešil příčinu problému, ale zmírňoval jeho dopady.

Světově významný ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman ve svém díle „Program pro měnovou stabilitu“ (1959) dochází k závěru, že hospodářská nestabilita USA pramení z měnové nestability. Jediným řešením je podle něj poskytnout státu monopol na tvorbu a emisi peněz. Růst peněžní zásoby by se podle něj měl zafixovat na pevně stanovené hodnotě. Obchodní banky by pak držely stoprocentní rezervy.

Milton Friedman Milton Friedman. V roce 1976 získal nobelovu cenu za ekonomii8

V současné době již máme znalosti a technologie na to, abychom uvedli takovéto – nebo podobné – řešení do praxe. Peníze jsou veřejný prostředek, a proto zisk z jejich tvorby nemůže být výsadou pouze některých soukromých subjektů. Obchodní banky mají půjčovat pouze ty peníze, které mají skutečně k dispozici. Tedy peníze své, nebo svých klientů. Technologie na bázi P2P (lidé půjčují lidem), které toto zajistí, jsou již léta testovány v praxi. Nové peníze má vytvářet pouze centrální banka a zisk z této činnosti má být příjmem státního rozpočtu. Tedy všech. Vše bude více vysvětleno v samotném návrhu Bankovnictví 2020.

Krize motivuje obyvatelstvo k přijímání změn. Dobrých i špatných.

Když se lidé mají dobře, není z jejich pohledu potřeba nic měnit. Němci uvítali měnovou reformu, protože na vlastní kůži pocítili dopady nefunkčnosti jejich finančního systému. Lidé musí změnu aktivně vyžadovat a musí být ochotní pro ni něco obětovat. Krize v lidech probouzí touhu pátrat po skutečných příčinách jejich problémů a motivuje je aktivněji přispět ke změně. Avšak ti, kdo v krizi podlehnou strachu (o své živobytí, zdraví apod.), jsou snáze manipulovatelní. Krize tedy vždy přináší názorový nesoulad mezi těmi, kteří si alespoň částečně uvědomují podstatu problému, a těmi, kdo uvěřili mediální manipulaci a schvalují rychlá a jednoduchá „řešení“, nabízená zájmovými skupinami.

Přicházející krize nám otevírá okno k potřebné změně, ale zároveň představuje i nebezpečí ve formě ještě většího ovládnutí bankovního systému ze strany globálních zájmových skupin (globalistů). Čím více se bude současný systém ukazovat jako nefunkční, tím více nám tito budou nabízet jejich vlastní řešení. Ještě více centralizovaný, jimi kontrolovaný a pouze bezhotovostní bankovní systém. Současná pandemie je jim v tom až podezřele nápomocná.

Stále více obyvatel si uvědomuje, že probíhající pandemie se stává záminkou pro zavádění totalitního řízení společnosti, a začínají se proti tomu ozývat. Proti nim stojí ti, kteří opatření schvalují. Dochází ke konfliktu uvnitř společnosti. Dochází ke konfliktu mezi těmi, kteří větší totalitu schvalují (nebo se jí nebrání), a těmi, kteří chtějí žít více svobodně a jsou kvůli tomu ochotni podstoupit určitá rizika.

Názorová dynamika skupiny a naše blízká budoucnost

Ve skupině lidí, ale i zvířat, existuje vždy většina těch, kteří pouze následují. Přijímají současný trend. Je to základní princip umožňující dlouhodobé přežití skupiny. Protože některé inovativní snahy různých vizionářů mohou skončit fatálně. A pokud by je následovala celá skupina, zanikla by. Nicméně logickým uvažováním lze často předvídat budoucí následky současných činů. Logického myšlení však bohužel nejsou schopni všichni. Ne všichni lidé jsou schopni rozlišovat mezi příčinami a následky. Ne všichni vidí kauzalitu ve zdánlivě náhodných jevech. A ne všichni jsou schopni rozpoznat, že je s nimi manipulováno. Intelektuálové jsou často zahledění do svého oboru a chybí jim širší rozhled. Jsou tedy stejně snadno manipulovatelní jako ostatní obyvatelstvo.

Výše uvedený princip přežití skupiny má tu negativní vlastnost, že se lidé od daného trendu začnou hromadně odvracet až teprve tehdy, kdy pocítí jeho negativní dopady na svých životech. Logické argumenty mají menší váhu než vlastní životní zkušenost. V některých případech se však obyvatelstvo „probudí“ příliš pozdě a ani dobrá vůle a snaha již nemůže daný trend zvrátit. Mnoho civilizací v naší historii zaniklo. Nebo prošly těžkým kolapsem a byly nuceny se transformovat. Česká republika podle mého názoru na tomto ideologickém rozcestí právě stojí.

Zkušenost ze Švýcarska

Změny ve způsobu vytváření nových peněz a fungování obchodních bank se snažila zavést již švýcarská iniciativa Vollgeld.8 Jedná se však pouze o ideový návrh bez bližší specifikace způsobu řízení celkové měnové zásoby nebo regulace toku spekulačního kapitálu. Centrální banka má podle iniciátorů zůstat nezávislá na vládě. Po čtyřletém úsilí členů týmu iniciativy bylo 10. června 2018 spuštěno referendum, jehož kladný výsledek by byl mohl spustit navrhované změny v bankovním systému.

Vollgeld

Pokud si plně uvědomujete jevy výše popsané, nepřekvapí vás, že negativně se k návrhu vyjadřovali prakticky všichni politici, všechna média i samotná centrální banka Švýcarska. Roli jistě hrál i způsob komunikace iniciativy, složitý text návrhu i obava obyvatel ze změn. Získaných 24 procent hlasů pro návrh je tedy spíše pozitivním překvapením.

Podstatou návrhu byl požadavek, aby nové peníze mohla vytvářet pouze centrální banka Švýcarska. Proti bylo 76 procent hlasujících. Po hlasování udělala iniciativa soukromý průzkum veřejného mínění napříč obyvatelstvem. Položila tázaným dvě otázky. První: Kdo si myslíte, že vytváří peníze? 60 procent dotázaných odpovědělo, že centrální banka. A druhou: Kdo si myslíte, že by měl vytvářet peníze? Na tu odpovědělo dokonce 80 procent dotázaných, že centrální banka. Lidé tedy hlasovali proti svému přesvědčení. Což je, bohužel, typický znak dnešní demokracie.

Historická švýcarská zkušenost také ukazuje, že ani petice, ani referenda nemohou nic změnit. Sami iniciátoři petice poukazují na fakt, že politici si výsledky švýcarských referend vykládají po svém. Hlasování bývá navíc značně ovlivněno mediální propagandou zájmových skupin. Ty dlouhodobě ovlivňují hlasování v referendech i ve volbách finanční podporou těch intelektuálů, škol a neziskových organizací, kteří propagují myšlenky a teorie, jež jsou pro dané zájmové skupiny výhodné.

Závěr kapitoly

Z historie se můžeme poučit o tom, které nástroje nám k dobrému výsledku mohou pomoci a které spíše nikoliv. Svět se však vyvíjí, a proto je potřeba využít k řešení nových výzev i lidské kreativity. V realitě nelze oddělovat politiku centrální banky od politiky vlády. Naopak jejich spojením lze dosáhnout pozitivních výsledků pro obyvatelstvo. Tento přístup vyžaduje odpovědnou vládu, jejíž primární starostí budou zájmy obyvatelstva, nikoliv zájmy korporací a bank. Krize je nutnou podmínkou k přijímání změn obyvatelstvem. Tyto však nemusí být pro ně nutně vždy výhodné.


  1. https://mam.cz/marketing/2019-11/v-roce-1989-cesi-vydelavali-na-kilo-bananu-55-minut-letos-jim-staci-7-minut/
  2. Jílek, Finance v globální ekonomice II, str. 240
  3. https://www.welt.de/wirtschaft/plus177591896/Wieviel-verbindet-die-Kanzlerin-mit-Ludwig-Erhard-dem-Vater-der-sozialen-Marktwirtschaft.html
  4. Z původního kurzu 4,2 marky za USD posílila až na 1,67 marky za USD v roce 1998
  5. Roli hrály i jiné faktory, mj. pracovitost a preciznost Němců a to, že ekonomika stoupala v podstatě ode dna.
  6. Abstrahuji nyní od potřeby devizových prostředků pro importy klíčových zdrojů.
  7. Například země Afriky a Jižní Ameriky; Doporučuji videa a rozhovory s Johnem Perkinsem, nebo jeho knihu – Zpověď lovce ekonomik.
  8. https://www.wsj.com/video/opinion-milton-friedman-on-what-drives-economic-progress/FB2D93A5-2EEB-432A-AFEB-B2A457AFFEB4.htm
  9. vollgeld-initiative.ch